Ohledně toho, jakou podobu měl Kaylin příchod na Runeterru, panují různorodé domněnky. Podle některých ji přinesla ohnivá kometa, jež se rozpadla na obloze, jiní zase tvrdí, že dorazila na hřbetě zářivého hadovitého draka. A to jsou jen dvě z mnoha legend o tom, jak se Kayle ocitla mezi smrtelníky. Ve svém potlučeném, avšak zářivém pancíři se zjevila jako zlatá bohyně války ze světa rozervaného věčným svárem, která hledala spojence, již by jí stáli po boku v boji proti ďábelským hordám její bezvěrné sestry. Na planetě Zemi však žádné schopné adepty nenašla, a tak se vydala na Runeterru, jež byla rodištěm mnoha odvážných hrdinů.

Kaylin božský hlas byl tak nadpozemsky dokonalý, že mohla hovořit jen prostřednictvím velkolepých symfonických metalových oper, jež vyprávěly o jejím soužení. Bezbřehý smutek těchto operních árií probodl srdce všech, k nimž jejich tóny dolehly, a posluchači často podlehli tak tíživé melancholii, že na konci jejího vystoupení padli mrtví k zemi. Ale jelikož její písně většinou trvaly mnoho hodin, měli všichni dostatek času na to, aby uzavřeli své záležitosti, než si je vzala smrt. Její slova byla tak prodchnutá srdceryvnými emocemi, že kdokoliv by z nich dokázal pochopit pravou hloubku jejího žalu, kdokoliv by spatřil smutek její existence, okamžitě by za to zaplatil životem.

Po katastrofickém zakončení posledního živého vystoupení, při kterém Mordekaiser pobil veškeré freljordské publikum, dal Karthus Olafovi osudový pokyn k zabubnování „světarvoucího rytmu“, který rozechvěl zemi a strhl na Mordekaisera nejvyšší horu této ledové říše. A zatímco se balvany valily v kaskádách dolů, členové skupiny se rozutekli do těch nejvzdálenějších koutů Runeterry, aby unikli hněvu freljordských náčelnic a nevyhnutelné krevní mstě.

Karthus zakotvil v Bilgewateru, kde se snažil vydělávat si na živobytí jako přednašeč na pohřebních slavnostech. Obyvatelům Bilgewateru to přineslo nečekané zdravotní výhody, protože lidé o sebe začali pečovat, aby svou rodinu ušetřili tohoto strašného zážitku. Karthus tedy začal obrážet ty nejzaplivanější a nejzastrčenější putyky, kde zpíval na baru při smutečních shromážděních pro zavražděné piráty – jeho chmurné žalozpěvy byly oproti obvyklým námořním odrhovačkám velkým zlepšením. Pozvolna se nořil do náruče šílenství a zapomnění, dokud do Bilgewateru nedorazila zářivá Kayle.

Rozpoznala v Karthusových zoufalých slovech nekonečnou hlubinu beznaděje a uvědomila si, že jen on dokáže porozumět jejímu vlastnímu smutku. Následovala noc plná opileckého rozjaření, hýření, temné poezie a operního zpěvu, při které se muži a ženy z Vražedných doků dobrovolně vrhali do oceánu plného děsivých příšer, jen aby nemuseli dál poslouchat jejich sentimentální duety. Když Karthus a Kayle skončili, složili Pěveckou přísahu, že se vrátí silnější než dříve. Konec konců, sdílená bolest je jen poloviční.

Shrbený, kápí zahalený Yorick zamířil od krvavého freljordského masakru na jih a zastavil se až na sluncem zalitých pláních Shurimy. Sluneční světlo pro něj bylo nové, protože se mu normálně vyhýbal ze strachu, že by se lidi odvraceli od tváře, kterou by nemohla milovat ani vlastní matka. Pomáhal vykopávat hrobky dávno mrtvých císařů, což mu umožňovalo trávit většinu času v temnotě pod zemí – za což mu byli ostatní dělníci nadmíru vděční.

Jeho jedinečná baskytara byla dokonalým nástrojem pro drcení měkkých shurimských skal, ale často zároveň tavila písek do té míry, že zaživa pohřbil spoustu dělníků, kteří prováděli vykopávky v ostatních hrobkách. Pro mnohé z těchto nešťastných duší to bylo ve skutečnosti příjemnější než strávit další okamžik rozhovorem s mužem, jenž by dokázal doslova unudit kámen k smrti. Poté, co byl vyhnán ze všech vykopávek v celé Shurimě, a po měsících strávených hluboko pod zemí ve společnosti dávno mrtvých princů, se Yorick rozhodl, že i on chce být pohřben v písku.

Hluboko do podložní skály vykopal své vlastní stinné mauzoleum a zařídil si v něm hrob, k němuž se nemohl dostat jediný paprsek slunce. Zde chtěl trávit věky v tolik vytouženém osamění. A tak Yorick spal pod pouští, dokud jeho hrobku neotevřeli Karthus s Kayle. Dvojice zpěváků se nijak nepokusila vymluvit Yorickovi přesvědčení, že uplynula celá tisíciletí a že všichni, kdo toužili po jeho smrti, už sami dávno zemřeli.

Pohřbení Mordekaisera pod freljordskou horou Sonu inspirovalo, a zatímco se ostatní členové kapely v zoufalství rozutekli do vzdálených koutů Runeterry, ji stravovala touha skládat vzletné symfonické rockové opery. Objížděla s nimi ty nejvelkolepější chrámy po celém světě (i za jeho hranicemi), nikde však nebyla dostatečně silná akustika, aby uspokojila její potřebu těch nejkosmičtěji rezonantních zvuků. Velké ledovcové chrámy Freljordu jí byly uzavřeny, a tak se přidala k zatracené posádce Hadí hostiny a vyrazila na vulkanické souostroví v neznámých vodách východně od Bilgewateru.

Děsivé osazenstvo lodi odrazilo od břehu okamžitě, jakmile Sona rozložila své klávesy a začala tesat ostrovy sonickou brutalitou. Hrála samotné tóny stvoření a v dešti lávy vytáhla sopečné ostrovy do nesmírné výšky, aby vytvořily titánské varhanní píšťaly, které by umocnily zvuk Sonina nástroje. Její noty byly tak silné, že cestovaly mezi světy a potápěly celé kontinenty (plánovaný koncert na Atlantidě musel být zrušen). Sona obklopená mocnými sopkami zažehla oblohu pekelným plamenem zrozeným v srdci planety. A i když byly její melodie úžasné, potřebovala víc. Potřebovala démonické kvílení nadpřirozených kytar a burácivé dunění bicích a basů.

Ačkoliv se to příčilo všem jeho instinktům, Olaf nezůstal s Mordekaiserem, aby společně s ním zahynul pod horou. Přišel však o kumpána pro své pijatyky, jelikož Yorick zamířil na jih. Aby tedy náležitě oplakal, že přežil vystoupení, které považoval za své poslední, chtěl se upít k smrti tím nejdrsnějším alkoholem na Runeterře. Našel chlapíka jménem Gragas a skončil s ním v hlubinách Zaunu, kde pil silné jímkové lomcováky, chlubil se svými dny slávy a vyzýval chemicky vylepšené ranaře, aby se s ním pustili do boje.

Zjistil, že existuje mnoho příležitostí, jak zpeněžit své profesionální dovednosti v bušení do různých věcí, a zakrátko byl častým účastníkem zápasů v nelegálních golemských bojových arénách. V boji proti automatonům s chemopohonem Olaf zjistil, že jeho přirozený talent mlátit do bicích se hodí i pro mlácení do mechanických obrů, které tím rozbíjel na kusy. Vyzýval k boji stále nebezpečnější protivníky, až jej nakonec srazilo k zemi železné kladivo Draga, jednoho z nejvražednějších výtvorů samotného Viktora. V okamžiku, kdy mu chtěl nepřítel zasadit smrtící úder, ozval se pronikavý výkřik a křišťálová koule s golemovým transplantovaným mozkem se rozletěla na tisíce kousků. Olaf běsnil, že mu byla tímto způsobem odepřena smrt. Vyskočil na nohy, připraven nechat znovu promluvit své pěsti. A zjistil, že se na něj usmívá lebka zpěváka z jeho staré kapely.

Když na Mordekaisera spadla hora, vyložil si to jako znamení bohů metalu, že jeho démonický úkol dostat metal mezi lidi je u konce. Jeho energií nabité akordy potrhaly samotnou látku světa natolik, že jej vesmír zavalil horou. Vskutku konec hodný velekněze metalu.

Ovšem Mordekaiser věděl, že se znovu zrodí, povstane z roztavených trosek a balvanů jako bývalý i budoucí král metalu. Jak však čas plynul, při čekání upadl do neklidného spánku. Lidé, kteří žili v temném stínu oné hory, se jí vyhýbali, byla pro ně zlem nasáklou hrobkou z černého kovu a prokletého kamene. Na nejvyšším vrcholku ze skály vyčnívala zářivá obsidiánová rukojeť zubaté sekery. Kolem tohoto prokletého místa začaly kolovat legendy, které předpovídaly, že kdo tuto sekeru z hory vytáhne, shromáždí zvěstovatele nové doby metalové.

Když se hora konečně otřásla a padla, zjevil se drsný bůh rocku. Mordekaiser povstal, aby pohlédl na obra, jenž uvolnil sekeru ze skály, a spatřil své bývalé kolegy ve společnosti ohnivé rebelské valkýry z jiného světa. Karthus pozvedl jeho sekeru, jejíž břitvové struny se chvěly očekáváním.